Tomáš Bílek

Rozhovor s publicistou a bývalým gayem
 
 
 
 
 
 
 
 

V jakém věku jste zjistil, že máte homosexuální orientaci a jak jste to přijal?

Kam až má paměť sahá, vnímal jsem tuto „orientaci“ jako převažující. V dětství a dospívání mi to připadalo jako normální.
 
 

Jste křesťanem? Konvertoval jste? Co pro vás bylo impulzem a jak k tomu došlo?

Ano, ale byl jsem vychováván v nevěřící rodině, a neměl jsem sebemenšího povědomí o Bohu. V dospívání jsem začal přemýšlet o smyslu života, o existenciálních otázkách. Dostala se mi do rukou Bible a novozákonní myšlenky mě doslova nadchly. V téže době jsem se setkal s evangelikálními a letničními křesťany, kteří mě konfrontovali mimo jiné i s mým vztahem k homosexualitě. Bylo to kolem roku 1992. V tomto roce jsem také postupně  porozuměl základním principům evangelia, což vedlo k obrácení, ke konverzi.

 

Jak jste se vypořádal se svou orientací a přijetím Krista?

Bylo to složité. Měl jsem vztah s jiným mužem, který byl na mě hodně fixovaný. Navíc mě podněcovala matka, abych v tomto vztahu zůstal a strašila mě celoživotní samotou, pokud přítele kvůli víře opustím. Byly to vlastně strach a neuróza, které mi bránily Krista přijmout, přestože svědomí, intuice a rozum mi velely, že by to bylo správné rozhodnutí. Nakonec jsem k rozhodnutí přijmout Ježíše jako Pána a Spasitele našel odvahu.

 

Považujete homosexualitu za nemoc? Proč?

Ano, i když jde také o konotaci slova „nemoc“. Přísně vzato: Být nemocný, a chovat se podle toho, není přece hřích. Pokud ale chápu homosexualitu jako sexualizovaný důsledek deprivace,  či jako odchylku od reprodukční, anatomické i psychicko-antropologické kompatibility mezi mužem a ženou, pak mluvme o nemoci. Přestože byl v 80. letech postupně její status v odborných kruzích překvalifikován z poruchy na normální variantu lidské sexuality. Mnozí čtenáři vašich novin však jistě vědí, že k tomu docházelo pod vlivem politických tlaků a že rozhodnutí nebylo konsensuální. I bývalý šéf Americké psychologické asociace Nicholas Cummings nadále hájí uzdravení z homosexuality a dokládá ve svých odborných textech konkrétní data o určité míře změny, či spíše narovnání, sexuální orientace jednotlivců.

Lze ji tedy léčit?

To je těžká otázka. Mnozí terapeuti mluví o jisté míře změny, pokud se člověk dlouhodobě a cílevědomě rozhodne nepodléhat  těmto sklonům. Jiní terapeuti jsou skeptičtí a mluví spíše o náhražkovém chování, obdobně jako se například mužští vězni chovají homosexuálně, když nemají možnost být s ženou.

   

Lze vyléčit všechny případy, nebo některé jsou dány geneticky?

To nikdo pořádně neví. Část charismaticky orientovaných křesťanů má za to, že je to v některých případech vrozené a sebelepší prostředí či výchova na tom nic nezmění. Tito křesťané pak poukazují pouze na nadpřirozenou Boží moc. Ježíš uzdravuje, to ostatně je v Bibli na mnoha místech. Samotná reparativní terapie, či pouze přirozená aktivace potlačené heterosexuality je pak v některých případech zřejmě neúčinná. Problém je, že výzkum na renomovaných pracovištích v této oblasti neprobíhá, neboť je to politicky nekorektní, a tudíž se do toho neinvestuje. Nevíme tak, kdy je homosexuální sklon podmíněn psychicky a kdy naopak není.

S dalšími sexuálními deviacemi je to stejné. Nebráním se ani paradigmatům, které na toto téma nahlížejí z duchovního, exorcistického hlediska, jestli mi rozumíte. Sám však nejsem duchovně obdarován k tomu rozsuzovat, kdy má určitá nemoc či chování démonické pozadí a kdy nikoliv. Část reparativních terapeutů své snahy v posledních letech vzdala. Měli příliš nerealistické očekávání, a dokonce celá americká větev „exgay“ sdružení Exodus se omluvila těm, kterým slibovala uzdravení a ono se nedostavilo. Přitom sám Alan Chambers, který Exodus rozpouštěl, žije díky sebedispciplíně a díky svému vztahu s Bohem ve skvělém a spokojeném manželství s ženou, jakkoliv jeho homosexuální pokušení zůstala víceméně stejná. Ten zápas je často mnohem těžší, než si leckdo dokáže vůbec představit, a vyžaduje, abychom, řečeno slovy Bible, každodenně „mocí Ducha umrtvovali hříšné činy a žili z Jeho moci“.

 

Vy podporujete terapii homosexuality?

Podporuji, ale v některých případech jsem skeptický. Na druhé straně, sexualita člověka se formuje i tím, jak se k ní chováme. Ani leckterý heterosexuál dnes není schopen věrného a dávajícího sexu vůči své ženě, neboť si navykl podléhat sobeckým vzorcům chování v sexuální oblasti.

 

Vy sám jste se terapie zúčastnil? S jakým výsledkem?

Explicitní „terapie homosexuality“ jsem se nezúčastnil, už proto, že v českém prostředí nevím o nikom, kdo by něco podobného prováděl, v zahraničí však licencovaní terapeuti homosexuality stále legálně působí. Někteří odborníci připouštějí, že uzdravení rozvinuté homosexuální neurózy a  aktivace potlačené heterosexuality jsou vedlejším důsledkem práce s jinými oblastmi psychiky pacienta. Reparativně ovšem působí i spontánní křesťanské prostředí, kdy postižený hledá v Kristu nový vztah ke svému já, k rodičům, k jiným mužům, k jiným ženám. Imaginace, sebepřijetí či odpuštění dávají jeho životu nový rozměr. To vede k uzdravení osobnosti a může vést i k uzdravení pokřivené sexuality. Někteří psychoterapeuti však připomínají, že existuje celá řada získaných poruch v dětství, které prostě nelze změnit odstraněním původních spouštěčů v dospělém věku.

 

Můžete uvést případy některých lidí, kteří už se vyléčili?

Pěkné svědectví o proměněném životě přináší třeba Mario Bergner, jemuž vyšla v češtině knížka Obnova lásky (nakladatelství Návrat domů, Praha 2012 – pozn. red.). Člověk, který byl v mládí závislý na sexu, nalezl po těžkém a bolestném zápase po letech schopnost milovat ženu. Dnes žije ve spokojeném a věrném manželství, má dospívající děti, je anglikánským duchovním. Angažuje se mimochodem i v politické oblasti, na půdě OBSE pravidelně lobbuje za legální právo vykonávat reparativní terapii homosexuality. Řada států se snaží tento přístup zakázat, vloni například Kalifornie a New Jersey. Přitom podle výzkumu University College London z roku 2010 přistupuje k intervencím ve prospěch heterosexuality zhruba šestina britských psychoterapeutů.   

 

A vy jste sám jste tedy zakusil nějakou míru uzdravení z homosexuality?

Ve velmi malé míře. S politováním musím přiznat, že jsem na celá léta odpadl od Boha a aktivně jsem se zapojil do hnutí, které hájí slučitelnost praktikované homosexuality s křesťanstvím. Když se podíváte na mé publikované články před rokem 2011, například v listech Revue Politika, Neviditelný pes, Christnet či Getsemany, na tyto mé názory narazíte.

Po mém pokání z praktikované homosexuality k určité změně sexuálního prožívání došlo. Zda to bylo s Boží nadpřirozenou pomocí či díky sebedisciplíně, to nedokážu posoudit. Mám vztah s ženou a mám ji rád. Často si však uvědomuji, že to, co jí dávám, je oněch příslovečných biblických „pět chlebů a dvě rybičky“. Zasévám toto málo a mám naději, že Bůh to rozmnoží. Člověk, který má od Boha onu „jednu hřivnu“, má větší pokušení a strach ji zakopat. O tom čteme v evangeliu. Jako křesťané bychom však měli spíše „vykopávat hřivny“, probouzet své pravé já, své vědomí. Možná má některý homosexuál ještě méně „hřiven“ či „chlebů a rybiček“. Abych mohl vyšlechtit krásnou květinu, musím jednak pravidelně ničit agresivní plevel, ale i zasévat, zalévat, okopávat to ctnostné a ušlechtilé. A „království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá vše, co má, a koupí to pole“. 

 

Jaké máte reakce na své společenské působení?

Koncept „culture war“ je mi cizí. Proto to občas schytám „zleva“, tedy od gay aktivistů, i „zprava“, tedy od konzervativních křesťanů. Nebojím se přiznat dílčí pravdu někomu, s jehož celkovým světonázorem jinak hluboce nesouhlasím. Hledám samozřejmě onu správnou vyváženost, chtěl bych se naučit pojmenovávat věci pravým jménem, i když se to některým lidem nebude líbit. Na druhé straně nechci věci hrotit více, než je zdrávo, a pokud lze někde stavět mosty, pak se to chci učit.

Líbí se mi slova apoštola Pavla: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ Možná budou někteří vaši čtenáři pohoršeni, když přiznám, že občas udělám přednášku o homofobii ve světě pro Amnesty International nebo že mám několik přátel v liberálním sdružení Logos.

 

Jak se díváte na otázku registrovaného partnerství či manželství homosexuálů?

Dívám se na ni negativně, tím vás asi nepřekvapím. Na druhé straně: Církev by se měla podle mého soudu více soustředit na zdůrazňování toho pozitivního, co může nabídnout. Měla by před Bohem kreativně hledat cesty k člověku, který vidí v posvěcení svého partnerství ke stejnému pohlaví něco ctnostného a správného. Nemylme se: „Gayové“ bez Krista nemají mnohdy, i když ne vždy, jinou alternativu, než žít homosexuálně. Jsou příliš zotročeni vlastní sexualitou – někdy i nutkavou, a v tomto svém postavení jsou západní kulturou celý život dále utvrzováni. Mnoho lidí prostě uvěřilo, že žít homosexuálně je správnou volbou. Jako církev bychom měli najít způsoby, jak tyto lidi konfrontovat s něčím čistším a hodnotnějším. S něčím, co takříkajíc není z tohoto světa.

 

A co adopce děti homosexuály? Nemůže je to negativně ovlivnit, že nemají tradiční vzor či že se jim můžou vysmívat děti?

Obávám se, že ano. Zde jsem za jedno s ostatními konzervativci.

 

Jak se díváte na Prague Pride a pochody hrdosti? Není to spíše exhibicionismus? Doprovodný program v klubech zahrnuje různé sadomasochistické a zvláštní projevy sexu...

Souhlasím s vámi. I přes námitku, že mnoho pochodujících jsou spíše umírnění a sympatizující – tyto účastníky televizní kamery obvykle nezaberou. Gay kultura a „pride“ filosofie je prostě životním východiskem těch homosexuálů, kteří nepoznali Boží spasení a tudíž prosazují řešení své. Například ventilováním deprivované potřeby společenského uznání.

 

Je pravda, že mezi „praktikujícími“ homosexuály je větší promiskuita?

Je to pravda, statistiky to potvrzují, přestože existují výjimky z tohoto pravidla, tedy celoživotně věrné homosexuální páry. Mezi odborníky nevládne konsensus, zda je tato promiskuita příčinou či následkem. Jedni mají za to, že většina homosexuálů svůj sklon skrývá, nemají v kultuře přirozené vzory, které by je potvrzovaly v jejich identitě, a v dospívání se setkávají  s posměchem okolí. To vše vede k nevyrovnanosti a k následnému rozvoji  psychosexuální neurózy, a v posledku k promiskuitě. Druzí odborníci naopak tvrdí, že homosexualita je sama o sobě z logiky věci projevem patologické osobnostní nezralosti a ta pak vede k sexualizaci tohoto deficitu. Výsledkem je mimo jiné nestálost, nevyrovnanost i promiskuita. Osobně si myslím, že oba tyto vzorce v životě mnohých homosexuálů působí.

 

Je též pravdou, že je u homosexuálů mnohem větší výskyt pohlavních nemocí a AIDS než u většinové heteropopulace?

Ano. O tom však, myslím si, není mezi sexuology sporu. Na druhé straně: Nemalá část homosexuálů nemá ráda, a tudíž nepraktikuje takzvaný anální sex.  Bylo by zajímavé zjistit, zda i v rámci této podskupiny existuje zvýšený výskyt pohlavních nemocí či nikoliv.

 

Jak se díváte na to, že USA a EU kritizují Rusko za homofobii, kde je zákonem zakázána propagace homosexuality mezi mládeží, ale Saúdskou Arábii, kde jsou popravováni homosexuálové, ale i třeba křesťané, nekomentují?

Myslím, že je to podobné jako v jiných lidskoprávních otázkách. Západ se zaměřuje na určité regiony více, na jiné méně. K Saúdské Arábii je jako ke spojenci relativně shovívavý. Na druhé straně: I když je v této zemi za homosexualitu trest smrti, většinou není uplatňován. Tím jsou pověstné jiné země, například Írán. Téma je velmi rozjitřeno také v Iráku, Ghaně či Nigérii, kde lůza pořádá na homosexuály doslova hony. Státy poté na tuto „poptávku“ reagují zpřísňováním homofobní legislativy. Avšak k vaši otázce: Myslím, že Rusko, které nedávno omezilo legální propagaci gay kultury, je Západem neúměrně ostrakizováno. Demonstrativní rušení účasti západních politiků na olympijských hrách v Soči jsou přehnané a ukazují na „homofilní“ zaslepenost západního establishmentu. 

 

Jaký je váš názor na takzvanou homofobii? Není zde nebezpečí, že touto nálepkou budou zavřena ústa obráncům křesťanských hodnot a tradiční rodiny?

To máte pravdu. Dnes je homofobem každý, kdo neschvaluje gay kulturu. A kdo navíc tvrdí, že praktikovaná homosexualita je hříchem, je homofobem dvojnásobným. Na druhé straně nelze popírat, že homosexuálové jsou leckde ve světě pronásledováni a zabíjeni. A nejen to: I západní společnost, která homosexualitu glorifikuje, nemá pro lidi s tímto problémem zrovna otevřenou náruč. Mnoho mladých homosexuálů se bojí k tomuto sklonu přiznat, aby nebyli terčem posměchu a šikany, paradoxní druhou stranou mince je pak jejich ostentativní „hrdost“ projevovaná například v průvodech. Málo se také ví, že západní státy nezřídka vracejí homosexuální uprchlíky do mateřských zemí, kde jim za homosexualitu hrozí vězení nebo poprava.

 
 
Redakčně zkráceno

Autor: Lukáš Petřík | Publikováno: 14. 2. 2014 | Zdroj: http://euportal.parlamentnilisty.cz