Vyjádření osobností

 

Dalibor Musil

Novinář

Adopce dětí homosexuály?
 
Chystá se na nás změnový zákon hrubě zasahující do rodinného práva a především do práv dětí. Paní poslankyně Pavlína Nytrová se rozhodla to tak nenechat a zabránit přijetí drzého zákona. Podpořme jí. 
Chystá se flagrantní přepsání zákonů v oblasti rodiny kvůli nátlaku titěrné menšiny (viz níže), ale já se ptám - a co práva většiny? Proto jsem paní poslankyni podpořil dopisem.
 
Paní poslankyně, díky za Váš postoj a práci ohledně chystaného nestoudného zákona adopce dětí homosexuály. Také díky za (spolu)organizaci petice. Sám jako otec 6 dětí vím, že děti potřebují jak otce - muže, tak i matku - ženu.
Už v letech 2005-2006 jsme již tehdy poukazovali na salámovou metodu a co neodvratně přijde po schválení takového zákona, jehož praktická účinnost byla, jak po letech vidíme, pouze minimální. Mezi lety 2006-2014 využilo zákon pouze 1812 párů, což je nějakých 0,018% naší populace, tedy nikoliv 4% jak uvádí tato nátlaková hnutí nebo dokonce drzých 10% jak je uváděno v některých studiích na jejich podporu.
Je tedy otázkou, zda se tedy vůbec věnovat nátlaku takovéto skupiny na půdě Parlamentu ČR, když je jich tak málo. Navíc je zcela jednoznačné, že přijde další požadavek - a to na adopci nejen dětí partnera, ale všech dětí bez rozdílu.
 
Současné nebezpečí zákona spatřuji ve třech odlišných doménách:
 
1) část promiskuitních především gayů než leseb není výhradně homosexuálních, ale trpí i jinými zvláštnostmi sexuality - úchylkami, včetně pedofilie. Připomenu jen hnutí NAMBLA, usilující mezinárodně o uznání a jejich neoficiální a u nás zatím ze strany pochodu nepovolenou účastí na pochodech tzv. "hrdosti" homosexuálů. Nicméně účast svědčí o existenci takového jevu. To může vést k flagrantnímu porušování práv dětí, jelikož sociální pracovnice již nebudou moci zabránit adopci, naopak, dojde k nátlaku na povolení jednotlivých adopcí ze strany nátlakových skupin pod hrozbou antidiskriminačního zákona. (poznámka redakce: alarmující je, že v ČR již vznikla pedofilní organizace ČEPEK - www.cepek.cz).
 
2) většině homosexuálů o adopci vlastně vůbec nejde. Mnoho z nich si chce pouze zvýšit podlomené sebevědomí, ale politický důvod je mnohem nebezpečnější. Po nepokojích ve Stonewallu (1969) se homosexuální hnutí radikalizovalo a vydalo svůj vlastní Manifest 
(1971 http://legacy.fordham.edu/halsall/pwh/glf-london.asp), s jasnou linkou anarcho-feminismu, který na prvním místě uvádí důvod jejich pronásledování - rodinu a mužsko-ženské stereotypy v ní. Postupem let se kolem myšlenek manifestu uskupila feministická a gay-osvobozenecká hnutí, které si již neberou servítky a dělají vše pro to, aby rodinu rozebrali na prvočinitele a zcela ji zrušili.
 
3) bod 2 vede v realitě, která je již vyzkoušená, k pozbytí důvěry v institut rodiny a to v zemích, kde byl takový zákon (redefinice manželství/rodiny) přijat. Příkladem budiž Španělsko, kde je zlomový moment jasně patrný. V tomto případě jde už o ohrožení státu a jeho ekonomiky, neboť je prokázáno, že lidé žijící na hromádce (tedy nestabilně), nebo žijící sami, mají prostě daleko větší náklady na život, především na bydlení. To je i jeden z důvodů, proč by stát měl podporovat rodinu a proč by neměl podporovat věci rodinu zrušující - protože je to pro stát výhodné. Přijetí zákona by znamenalo přikročení k pomalé státní sebevraždě.
 
Mimo tyto 3 body se zkuste zeptat kolegů poslanců, zda jsou pro přijetí uprchlíků a zda jsou pro adopci dětí homosexuály. A pokud odpoví 2x ano, s veškerým respektem k Islámu, co si myslí, že se stane za 30 let, až se muslimská obec rozroste? Jak by se asi dívali na státem protlačovanou homosexualitu? Zde se humanistická ideologie dostává do úzkých resp. do konfliktu sama se sebou. Chápu ale, že za 30 let tu většina z nich nebude, a že je jim to v rámci humanismu prostě jedno.Osobně mi osud našeho státu jedno není, protože zde budou žít ještě děti mých dětí, které, jak doufám, budu mít tu šanci poznat osobně. Tak hlavně kvůli nim. Proto Vám držím palce. 
zdroj: idnes.cz
 
 

Mgr. Michal Semín

Novinář, komentátor, překladatel a spisovatel

"Petice proti adopci dětí homosexuálními páry je velmi významná, neboť může ovlivnit rozhodování těch zákonodárců, kteří v dané otázce dosud nemají jasno. Požadavky homosexualistické lobby představují útok na rodinu a přirozená práva dětí. Tím ohrožují společnost jako celek a petice je jedním z prostředků, jak se proti tomuto neblahému vývoji můžeme bránit. Využijme této příležitosti dříve, než se nás její odpůrci pokusí umlčet kriminalizací názorů, vycházejících ze zdravého rozumu a smyslu pro přirozený řád."
 
Michal Semín, zakladatel Akce D.O.S.T.

 

Tomio Okamura

Politik

"Rodina aneb homosexuání přítel otce?
 
To, k čemu spěje moderní společnost, je bohužel postupné rozbíjení tradiční velké křesťanské rodiny. Ještě na počátku dvacátého století rodinu tvořili spolu s dětmi v jedné domácnosti prarodiče, praprarodiče a do širší rodiny patřili kmotři, bratranci, strýcové a tety a všichni měli vzájemné povinnosti v rámci rodiny. Postupem času jsme přišli o kmotry, prarodiče jsme odsunuli v lepším případě do sociálních ústavů, zproduktivnili jsme zabíjení lidských plodů a nejposlednější trend je život samoživitelek a singles, tedy jednotlivců, kteří rodinu odmítají absolutně. Zatímco se své rodiny – tedy vlastní krve - zbavujeme, snaží se nám tu mainstreamová média a část politiků a aktivistů vytvořit dojem, že skutečnou rodinou může být lesbická partnerka matky, homosexuální přítel otce nebo dokonce dva cizí homosexuálové.
Moderní doba a modernisté rozbili nejprve rodinu na atomy a následně se pokouší absolutně zvrátit její podstatu. To je sebevražedný trend. Sexuální orientace je soukromou věcí každého člověka a já tuto svobodu uznávám. Mám mezi homosexuály i přátele. Ohledně postavení tradiční rodiny ale nelze dělat ústupky ani v současnosti - i homosexuální páry budou chtít důchod, ale děti, které na jejich důchody budou do průběžného důchodového systému vydělávat, bohužel vzájemně nezplodí.
Nejlepší cestou, jak vychovat člověka, který je duševně dospělý a odpovědný vůči svému okolí, je rodina, v níž pohromadě žijí nejlépe tři generace, v níž je táta, máma a hodně dětí, rodina, v níž se odmala musí všichni o vše dělit a starat se o mladší či naopak staré členy rodiny.
Problém stárnoucí populace a důchodové reformy není jen v rostoucím počtu důchodců. Je především v klesajícím počtu lidí, kteří je budou ochotní živit, tedy přispívat do důchodového systému. Máme tu totiž statisíce lidí v produktivním věku, kteří nepracují a dokonce se mnozí nechávají živit svými rodiči nebo prarodiči. Roste také počet singles, kteří žijí jen sami pro sebe. Roste počet lidí, kteří se nechtějí starat o své nejbližší příbuzné. Roste počet těch, pro které je velká rodina jen zátěž. To je přímý důsledek takzvané "rozmazlující výchovy" v nepočetném torzu rodiny. Z tohoto pohledu je tedy jedno, kolik máme obyvatel - to podstatné je jejich kvalita.
Proto není řešením jen to, aby se v České republice rodilo více dětí, protože pokud vychováme z dětí sobce, pak se o nás a společnost stejně nepostará, právě naopak - vyšší počet sobeckých děti v budoucnu znamená jen vyšší zátěž. Pokud tu budeme mít dobré vícegenerační rodiny, které budou dětem vštěpovat tradiční evropské křesťanské hodnoty jako je pracovitost, poctivost, odpovědnost či pokora a skromnost, tak je jedno, kolik nás je.
Prvním krokem k nápravě velké části problémů tedy nejsou ekonomické reformy, ale návrat k hodnotám, na kterých naše civilizace stojí.
Tomio Okamura
 
 

Jiří Fuchs

Filosof

Zamyšlení nad peticí
 
Signatáři petice proti uzákonění adopce dětí homosexuály zdůrazňují tradiční model rodiny. Opírají se přitom o zdravý rozum a poukazují na specifická rizika adopce homosexuálními páry, před nimiž je třeba děti chránit. Ti, kdo uvěřili propagandě homo-lobby, se sice zaklínají primárním zájmem dětí. Říkají, že je přece pro ně lepší žít v láskyplném „rodinném“ prostředí než v dětském domově. Jenže triumfalistické tažení homosexualismu hédonickým Západem, který je ovládán kultem ničím neomezovaného sexuálního apetitu, snadno vyvolává obavu, jestli té lásky k dětem v „homo-rodinách“ nebude až moc.  Krom toho přicházejí ideologicky nezkorumpovaní psychologové a pedagogové s celou řadou nepříjemných námitek, na něž aktivisté homosexualismu odpovídají vyhýbavě. Raději stáčejí pozornost k obecnějším otázkám, v nichž se cítí být ideologicky proškoleni.
Především jim nic neříká odvolávání se na tradici. Měli bychom vědět, že tu máme co do činění s ideology kulturního marxismu. To znamená s profesionálními napravovateli všemožných křivd minulosti, kteří se stylizovali do role morální policie, a které v jejich spasitelském poslání nic nezastaví. No a tito světlonoši pravé humanity chápou tradiční model rodiny jako překonání hodný stereotyp. Je to prý model patriarchální a utlačovatelský. Jeho oběťmi jsou ženy, děti a homosexuálové. Nejvyšší čas s takovým fašismem skoncovat.
Nikdo rozumný netvrdí, že historické křivdy jsou výmyslem. Zneužít se ale dá, všechno lidské (rozum, svoboda, emoce, věda, umění, autorita, důvěra…).  Máme proto vykořenit samo lidství? Revolucí posedlí marxisté všeho druhu však spatřují v takovém radikalismu jedinou možnou terapii. Pak ovšem šíří epidemii pseudohumanismu a zavádějí nelidské poměry.
Nejen na základě zdravého rozumu, ale také z pozic filosofického realismu, je zřejmé, že struktura otec-matka-dítě nevznikla nějakou tradicí.  Je dána přirozeným řádem, takže je lidsky závazná. Jako není žádným socio-kostruktem lidské tělo, tak jím není ani rodina. Pokusy o její tzv. dekonstrukci či snížení na úroveň libovolných partnerských vztahů proto představují pyšnou vzpouru proti samotnému řádu skutečnosti. 
Naneštěstí jsou neomarxisté imunní jak vůči námitkám zdravého rozumu, tak i vůči námitkám filosofického realismu. V prvém případě se odvolají na to, že zdravý rozum nemůže být v řádu intelektualizovaných reflexí arbitrem; v tom mají pravdu. Filosofický realismus pak s odvoláním na vývoj moderní filosofie odbudou jako překonaný. V tom se sice hluboce mýlí, ale aby to pochopili, museli by sestoupit, k hlubším problémům, a to od nich nikdo nemůže očekávat. Vždyť jako ryzí ideologové bez problému nadřazují svoje šablony samotné realitě. To je např. dobře vidět na permanentním konfliktu pravd skutečných a politicko-korektních; platí vždycky ty druhé.
Signatáři petice se tedy svou spravedlivou iniciativou ocitli uprostřed zápasu, který má daleko širší souvislosti. Téma adopcí je jen fragmentem tohoto zápasu o skutečné – nikoli mainstreamem do omrzení omílané a vnucované – hodnoty. Postavili se mocnému ideologickému hegemonovi, který má na své straně soudobé intelektuální a politické elity i jimi obsazené instituce a média. Nerovný zápas.
Veřejnost se nestačí divit, jaké šílenosti (imigrační tsunami, alternativní modely rodiny, antidiskriminační zákony, státem loupené děti, perverzní sexuální výchova malých dětí…) na ní etablovaná intelektuálně- politická moc valí. Zoufale se dovolává zdravého selského rozumu, když vidí, jak Západ páchá civilizační sebevraždu. Nechápe to. Za líbivými hesly o svobodě, emancipaci, rovnosti, spravedlnosti, lidských právech jen těžko rozpoznává žraločí povahu plíživé hodnotové revoluce v režii kulturních marxistů. Mnozí se naivně domnívají, že jde o humanizaci společností. Absolventi humanitních oborů jsou o tom dokonce skálopevně přesvědčeni. A přitom se neomarxistům vzývané hodnoty pravidelně (dialekticky) zvrhávají v jejich opaky: svoboda v otroctví, spravedlnost k vyvoleným v elementární nespravedlnosti k ostatním, rovnost v totalitu, lidská práva v diktaturu nelidskosti.
Axiomem neomarxistů je rovnostářství ad absurdum. Na něj logicky navazují „lidská práva“, která se ovšem musí vyvíjet podle potřeb revoluce. Pohonem revoluce je pak nenávist k západní civilizaci a cílem její zničení. Skvělými prostředky této grandiózní destrukce Západu se ukázalo být nadřazování a oslavování privilegovaných menšin v programech multikulturalismu a genderového feminismu. Ten první rozbijí kulturní identitu západních společností v intencích heterogenní plurality. Ten druhý se pečlivě stará o její vymírání. Uznejte, že to má logiku; ďábelskou logiku. 
Jiří Fuchs  
 
 
Vilém Čok
Zpěvák
 
Matka-dítě-otec je přirozený vývoj. Vše ostatní je nepřirozená podivnost, tedy omyl. 
 
Zdraví Vilém Čok