Homosexualita - fakta a mýty

Tento článek je zpracován podle přednášek dr. Josepha Nicolosiho, jednoho z nejvýznamnějších světových odborníků v oboru terapie homosexuality, zakladatele NARTH (National Association for Research and Therapy of Homosexuality, www.narth.com), autora řady knih věnovaných tématu terapie homosexuality.

V roce 2011 Americké sdružení psychologů (APA) vyjádřilo své stanovisko k reparativní (nápravné) terapii homosexuality. Uvádí se v něm, že chybí dostačující množství důkazů pro podporu využívání psychologických intervencí, jejichž cílem by byla změna sexuální orientace. APA kromě jiného doporučuje vyhýbat se pokusům měnit sexuální orientaci a vykreslovat homosexualitu jako psychickou poruchu. 

Mýty o homosexualitě 

Jak je možné, že sdružení psychologů APA hovoří o chybějících důkazech možné změny sexuální orientace v důsledku psychoterapie? Národní sdružení pro výzkum a terapii homosexuality (NARTH), jehož jsem členem, vyhradilo 10000 dolarů na zkoumání tří námitek APA proti reparativní terapii. 

Jsou to tato tvrzení:

1) lidé nemohou změnit sexuální orientaci v důsledku psychoterapie;

2) úsilí o změnu sexuální orientace zvětšuje lidské problémy: nenávist k sobě samému, deprese, sebevražedné pokusy;

3) stupeň patologie (chápané jako sebedestrukce, sebetrestání a nepřizpůsobivé chování) není v populaci gayů vyšší ve srovnání s populací heterosexuální.

Věnovali jsme se veškeré dostupné literatuře na toto téma. Je zpracováno 20 stran bibliografie vysoce profesionálních výzkumů publikovaných ve vědeckých periodikách, které ukazují, že ke změně orientace následkem psychoterapeutického působení dochází. Výzkumy neuvádějí důkazy toho, že by reparativní terapie klientům způsobovala větší zranění než kterákoliv jiná terapie. 

Avšak pokud jde o patologii, máme co do činění stejně tak s lékařskou, jako s psychologickou patologií spojenou s homosexualitou. Při srovnávání s heterosexuální populací se u homosexuálů vyskytuje vyšší podíl sebevražd, depresí a neuróz, více závislostí na drogách a alkoholu, častější rozpady svazků, větší sexuální nevázanost, anonymní sex, sadomasochistické sexuální chování a rovněž víc „exotických“ sexuálních praktik – mírně řečeno. 

„Chtěli jsme se změnit“

Proč se vůbec staráme o to, aby problematika homosexuality byla osvětlena? Neděláme to proto, že chceme bojovat proti homosexuálům. Jedná se o shromažďování vědecky podložených fakt, s kterými se lidé mají seznámit. Na základě takto získaných poznatků bude moci každý klinický psycholog, kněz, rodič, učitel odpovědět mladému člověku, který za ním přijde s problémem své sexuální orientace: „Půjdeš-li touto cestou, čeká tě hodně těžkostí. Pokud se jim chceš vyhnout, můžeš jít jiným směrem; jsme odpovědni za to, že tě o tom budeme informovat.“ Mladým lidem se neříká nic o nebezpečíchspojených s homosexuálním stylem života. Profesionálové, kteří se zabývají psychickým zdravím, se dnes natolik věnují ochraně homosexuální menšiny, že tím riskují zdraví celé populace mladých lidí.

Když v 70. letech minulého století APA diskutovalo na téma, zda je homosexualita „normální“, byl vůdcem hnutí, jehož cílem bylo odstranění nálepky patologie z homosexuality, Robert Spitzer. Dvacet let nato, když Spitzer šel na kongres APA, viděl na ulici lidi, kteří se tam shromažďovali. A co říkali? „Uznejte naši změnu. Homosexualita je nesprávná.“ Spitzer si myslel, že jsou to gayové, a proto se jich zeptal: „Nevyřešil jsem snad váš problém už před dvaceti lety?“ A oni říkají: „Ne, my nejsme gayové, my jsme bývalí gayové. Jsme lidé, kteří se kdysi považovali za gaye, ale chtěli jsme se změnit. Chceme, aby nás APA podporovalo a nenamlouvalo nám, že musíme svoji sexualitu přijmout, protože jsme se narodili jako gayové.“ Spitzer je člověk otevřený, bez předsudků. Zajímalo ho, kým tito lidé jsou. Zamýšlel se nad tím, do jaké míry se jim podařilo změnit svoji sexuální orientaci. Tato zvědavost ho dovedla k iniciování a provádění výzkumu. Podařilo se mu najít 200 lidí, kteří zažili významnou změnu (152 mužů a 48 žen). Tito lidé nejenom že snížili míru své homosexuality, ale realizovali rovněž adaptaci heterosexuální. V některých případech to vedlo k uzavření manželství. Šlo o tzv. následný výzkum, čili zkoumání prováděné po pěti letech od ukončené terapie. Záležitost vyvolala kontroverzní reakce, a to především ve střediscích gayů, kde se odmítala možnost skončit s homosexualitou. Hlavní stoupenec gayů začal být od té doby vnímán jako jejich nepřítel. A přece šlo jenom o jedno z mnoha zkoumání dokumentujících, že možnost změny sexuální orientace je skutečností.

Nevědecké výzkumy 

Vraťme se k tomu, jak mohlo APA tvrdit, že ke změnám nedochází, když máme k dispozici tolik nevyvratitelných vědeckých důkazů, které potvrzují opak. Před dvěma roky se APA rozhodlo tento problém vyřešit a zjistit, zda lidé mohou změnit svoji sexuální orientaci. Jeho členové vytvořili výzkumnou skupinu, společnost šesti psychologů, kteří měli prozkoumat literaturu a důkazové materiály. Koho vybrali? Šest psychologů s homosexuální orientací...

Organizace NARTH přihlásila do konkurzu vědce přesvědčené, že taková změna je možná, ale všichni byli odmítnuti. Za členy komise byli vybráni samí gayové a lesbičky. Ti všichni jsou prohomosexuálními aktivisty. Dá se lehce pochopit, že tito lidé budou mít negativní přístup k literatuře, která dokumentuje změnu orientace.

Přijetí homosexuální identity znamená, že se musí odmítnout a pohřbít naděje, že se musí přijmout, že není možná změna sexuální orientace na heterosexuální. Musíš se podřídit a přijmout homosexuální identitu. Něco musí umřít, aby se narodilo cosi nového. Musí zemřít naděje na možnost stát se heterosexuálním. Takto se rodí osoba s identitou homosexuální.

Co to znamená pro uvedený výzkum? Lidé, kteří přestali bojovat, vzdali se a vyhlásili svou odlišnou sexuální identitu, jsou teď na místě expertů v posuzování vědecké literatury v oboru homosexuální terapie. Jak by tito lidé mohli uvěřit, že změna sexuální orientace je možná, když oni sami pohřbili veškerou naději na změnu? 

Informovaný odpor 

Homosexualita není sexuální problém, ale problém se sexuální identifikací. V homosexualitě nejde o sex. Jde o vnímání vlastního „já“. Jde o lidské vztahy, o obraz člověka samého. Za homosexuálními impulsy a chováním se vždycky skrývá pocit vnitřní prázdnoty. To je natolik důležité, že to budu mnohokrát opakovat. Mám klienta, lékaře, který ke mně přišel na terapii. Zhruba po třech měsících pochopil, že se mu jenom zdálo, že jeho problémem je homosexualita. Začal si uvědomovat, že tady jde o jeho vztahy, o jeho způsob chování k dětem, k manželce, k sobě samému. Prohlásil: „Dobrá zpráva je ta, že jsem pochopil, že mým problémem není sex. Špatná zpráva je, že mám problém se vším ostatním.“

Mýty o homosexuálech

Pouvažujme teď o čtyřech základních, nejvíc rozšířených mýtech o homosexuálech.

Prvním z nich je tvrzení, že „homosexuálové tvoří 10 % populace“. Není to pravda. Homosexuálové představují nanejvýš 1,2–2 % populace. Lživé tvrzení o 10 % se objevilo v publikaci Alfréda Kinseye před 50 lety a je stále opakováno. Zjistilo se však, že Kinsey počet procent záměrně zvýšil, aby tento problém více „zevšeobecnil“. Alfréd Kinsey byl totiž sám homosexuál s masochistickými sklony, kterému bolest způsobovala rozkoš. Byl považován za předního odborníka v problematice sexu více než 50 let.

Druhý mýtus říká, že homosexualita je vrozená, že pro ni existuje gen. Jenomže ve skutečnosti takový gen není, žádné zkoumání nepotvrdilo jeho existenci.

Další mýtus: „Kdo je homosexuál, bude jím už pořád.“ Součástí takové propagandy je přesvědčování lidí, že jsou „homo“ nebo „hetero“, jedno nebo druhé. Svědectví o možné změně je velkým ohrožením hnutí homosexuálů. Když někdo řekne: „Byl jsem kdysi gayem, ale už jím nejsem“, poukazuje tím na možnost uskutečnění změn v člověku.

Čtvrtý mýtus: „Homosexualita je normální v každém směru.“ To je mýtus šířený v médiích. Pokaždé, když v televizi vidíte hrdinu – homosexuála, jde o naprosto zdravého, hezkého, upraveného, šťastného a vyrovnaného člověka, nezatíženého pocitem viny a studu. Zato heterosexuální hrdina je předváděn v nepříznivém světle jako člověk pochybující o vlastní sexualitě, který je předmětem výsměchu. 

Kdyby se podařilo přesvědčit lidi, aby uvěřili v tyto čtyři mýty, mohlo by dojít k naprostému akceptování homosexuálního chování. To je cílem homolobbismu – úplná akceptace. Je ale zapotřebí odlišovat toleranci od akceptace. Toto odlišení musíme provést i ve své mysli. Můžeme lidi tolerovat. Jsem tolerantní vůči homosexuálům. Domnívám se, že homosexuálové mají právo hledat štěstí, mají právo vytvářet vztahy, jaké chtějí, ale neznamená to, že to musím akceptovat. Na základě poznatků získaných z různých vědeckých pramenů tvrdím, že homosexualita v sobě nese mnoho zlého, proto ji nemohu akceptovat. Mluvme tedy o informovaném odporu, o odporu založeném na znalostech a vzdělání. 

Informovaný odpor neznamená homofobii. Fobie je iracionální strach před něčím. Tady nejde o strach, ale o přehled důkazů, obeznámení se s vědeckými poznatky, o četbu knih a účast na konferencích. Pokud jsi katolík, tvoje chápání lidské sexuality může být bohaté a všestranné díky katolické antropologii a učení církve. 

Identifikace problému 

Zdůrazňuji rozdíl mezi homosexuálem a gayem. Je to důležité, abychom těmto pojmům rozuměli. Gay je společensko-politická identita. Gay tvrdí rozhodně: „Pohleďte, kdo jsem! Jsem normální a přirozený.“ Homosexualita je zase obyčejný popissexuálních preferencí. Je to psychologický stav. Před několika měsíci mi zatelefonoval jeden otec a řekl: „Náš patnáctiletý syn nám řekl jasně, že je homosexuál. Hledáme důvěryhodného psychologa, který nám poví, zda je homosexuál nebo ne.“ Odpověděl jsem: „Není.“ Volající se zeptal: „Jak to můžeš tvrdit, když jsi s ním nemluvil?“ Odpověděl jsem: „Nemusím s ním mluvit. Má mužské tělo, tělo vytvořené k sexu se ženami, je heterosexuální. Není nic takového jako homosexuál. Jsou jenom heterosexuálové, z nichž někteří mají sexuální problémy. Naše těla jsou naprojektována k sexu s opačným pohlavím.“

Pamatuji se na to, jak v televizi vystoupil jeden bývalý gay. Jmenuje se Richard Cohen. Nejen že je ženatý, má rovněž děti i vnuky. V televizním programu diskutoval s jednou lesbičkou o sexuální souhře v jednopohlavních vztazích. Opakoval: „To nejde dohromady, to nemůže fungovat.“ Lesbičku to velmi rozčilovalo, poněvadž na to nedokázala nic namítnout. Ale taková je skutečnost: části těla osob v jednopohlavních vztazích se k sobě navzájem nehodí. Nakonec řekla: „Dobře, dobře, Richarde, to už stačí.“ To byla její jediná obrana. Proč tedy o tom lidé nechtějí mluvit otevřeně? Protože z toho jasně vyplývá, že homosexualita je porucha sexuální identity. Jde o pocit, že člověk nepatří ke skupině vlastního pohlaví, a zvláště se to týká mužů. Je to problém s vlastním pohlavím. Je to problém s pohlavní přináležitostí. 

Nápravná terapie 

Reparativní terapie plní všechny terapeutické standardy. NARTH postoupilo ještě o krok dále a vypracovalo Doporučení pro terapii nechtěných homosexuálních tendencí a chování. Je to 11 terapeutických doporučení, která sahají dál než normy vypracované APA. 

Robert Perloff, bývalý předseda APA,se o našem programu vyjádřil: „Jednotlivec má právo si vybrat, zda přijme homosexuální identitu. Je to jeho rozhodnutí, není to volba ideologicky zaměřené zájmové skupiny. Odrazování psychoterapeuta od práce s klientem, který chce změnit sexuální orientaci, je nevědecké, neetické, neshodné s vědeckým postojem, je-li cílem dosažení pravdy.“

Nicholas Cummings, další bývalý předseda APA, se vyslovil podobně: „Zůstávám vášnivým zastáncem svobody výběru pro všechny lidi, obzvlášť když jde o právo na výběr cílů jejich individuální psychoterapie.“ 

K tomu dochází zřejmě i Robert Spitzer, o kterém jsem se již zmiňoval. On totiž řekl: „Lidé mají právo zkoumat svůj heterosexuální potenciál.“ Na základě svého rozsáhlého výzkumu vypověděl: „Navzdory tradičnímu přesvědčení mohou některé motivované osoby díky svému diferencovanému úsilí dosáhnout podstatné změny v mnoha složkách sexuální orientace a být dobře činné jako heterosexuálové.“ 

Naše práce vychází ze zkušeností mnoha tisíc mužů a žen. Naše klinika v Los Angeles je největší klinikou na světě, ve které se pracuje s homosexuály. Provádíme 135 terapií týdně, zaměstnáváme sedm terapeutů: Šest jich pracuje s klienty mužského pohlaví, jedna terapeutka se věnuje ženám. Jsme přesvědčeni, že klienti musí mít možnost přepracovat své vztahy s rodičem téhož pohlaví, poněvadž pro muže je základním problémem vztah s otcem a pro ženu vztah s matkou. A proto práce s osobou stejného pohlaví terapii usnadňuje.

Zdroj: Světlo č. 22/2016, Matice cyrilometodějská, spolek, Olomouc

Zpracováno redakcí časopisu, Miłujcie się! – 4/2015