 12-.jpg){kind=small}
Vědecké studie potvrzují, že homosexualita není vrozená
Člověk se jako homosexuál narodí, anebo jen kvůli nešťastným okolnostem ve svém životě odmítne heterosexualitu a k homosexualitě se „uchýlí“? Mnozí často vynášejí na povrch tuto „osudovou“ otázku, tvrdíce že určitě existuje nějaký vrozený homosexuální gen, který se čas od času na někom projeví.
Teorie o tom, že homosexualita je vrozená, se po jistých obdobích vrací,a to i přesto, že už byla mnohokrát vědecky vyvrácena a její šiřitelé se skrze ni snaží změnit mnohé státní legislativy.
K tomuto tématu se vyjádřila také organizace PFOX (www.pfox.org) sdružující rodiče a přátele gayů a bývalých gayů, kteří se z homosexuality vyléčili, a v USA, ve státě Virginia spustila k tomu vzdělávací reklamní kampaň, kterou chtějí šířit reálná vědecká data týkající se výzkumů homosexuality. Její billboardy zvláště upozorňují na zkoumané případy jednovaječných dvojčat – tedy jedinců, kteří jsou geneticky identičtí, a přece nebyla homosexuální orientace u obou – v případě, že se u jednoho projevovala. Ukázalo se, že i přes absolutně stejné DNA měla dvojčata odlišné sexuální tendence.
Dnes už je známo minimálně osm důležitých a podrobných vědeckých studií (https://www.mygenes.co.nz/index.html), které se uskutečnily v Austrálii, USA a Skandinávii za poslední dvě desetiletí a které prokázaly, že homosexuálové se jako homosexuálové nenarodili. Dr. Neil Whitehead, který 24 let pracoval jako vědecký výzkumník pro vládu Nového Zélandu, rovněž v OSN a v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, a který dnes působí na několika japonských univerzitách, podtrhuje, že role genetiky při volbě sexuální orientace je irelevantní: „...pokud vůbec má genetika na to nějaký vliv (o kterém ještě nevíme), tak je to určitě jen sekundární.“
Jednovaječná dvojčata pocházejí z jediného oplodněného vajíčka, což znamená, že jsou vystavena stejným prenatálním podmínkám a sdílejí naprosto identický genetický materiál. Z toho vyplývá, že pokud by homosexualita byla vrozenou tendencí, již nastolily geny, tak by výskyt této orientace musel být vždy přítomný u obou jednovaječných dvojčat a ne jen u jednoho. Jak poznamenává Dr. Whitehead: „Od okamžiku, kdy mají identické DNA, musí být identickými na 100 %.“ Tuto hypotézu však popírají skutečnosti, které prokázaly, že „pokud jedno z identických dvojčat cítí přitažlivost ke stejnému pohlaví, tak pravděpodobnost, že jeho dvojče bude také homosexuál, je pouze přibližně 11 % u mužů a 14 % u žen“. Dr. Whitehead kategoricky odmítá teorii, že homosexualita je dána geneticky. „Nikdo se jako gay nerodí. Převládající faktory, které spustí homosexualitu u jednoho z jednovaječných dvojčat a u druhého ne, musí být faktory post partum“ – tedy faktory, které její vznik ovlivnily až po porodu.
Podle odborníků přitažlivost k jedinci stejného pohlaví tedy podmiňují faktory, které spolu dvojčata nesdílejí – něco, co se přihodí jednomu dvojčeti, ale druhému ne, anebo z důvodu rozdílných osobních reakcí na specifické události. Pornografie anebo sexuální zneužívání, nějaká zvláštnost v rodinném prostředí či ve škole – toto všechno jsou faktory, které mohou jednoho z nich ovlivnit tak, druhého jinak. Víme přece, že dvojčata mohou vystupovat při společenském kontaktu rozdílně. Jedno z nich se může cítit osaměle, což ho může přivést k potřebě být akceptován nějakou skupinou osob a v některých případech se z této skupiny může stát komunita LGBTI. Podle Dr. Whiteheada „tyto individuální a svérázné odpovědi jedince na vlastní běžné zážitky, jakož i faktory prostředí jsou oním převládajícím faktorem“.
První významný výzkum o jednovaječných dvojčatech se uskutečnil v Austrálii v roce 1991, po něm následovala rozsáhlá americká studie v roce 1997. Podle odborníků jsou dnes hlavním nástrojem pro biomedicínský výzkum národní registry o dvojčatech: „Registry o dvojčatech jsou na bázi moderních studií o dvojčatech. Dnes jsou tyto registry obrovské a jsou v mnoha zemích. V současnosti je v plánu další, gigantický evropský registr, který bude obsahovat 600 000 osob, ale zatím se ten největší vyskytuje v Austrálii. Je v něm zaregistrováno více než 25 000 dvojčat.“
V roce 2002 američtí sociologové Peter Bearman a Hannah Bruecknerová publikovali studii, která se týkala 5 552 párů dvojčat. Všimli si, že mezi jednovaječnými dvojčaty byla přítomna homosexualita v 7,7 % u mužů a v 5,3 % u žen. Tatáž studie však pozorovala rovněž změny sexuální orientace během života těchto dvojčata vědci si všimli, že většina těchto „přirozených“ změn v orientaci (tedy i bez zásahu terapeutů) vedla k výlučné heterosexualitě, přičemž 3 % z nich měla v minulosti bisexuální či homosexuální cítění. Tato data přinesla jeden zajímavý fakt. Počet osob, u kterých se upravila sexuální orientace směrem k výlučné heterosexualitě, je mnohem vyšší než aktuální počet homosexuálů a bisexuálů dohromady. Jinými slovy, uzavírá Dr. Whitehead, „bývalých gayů, kteří se vyléčili, je více než současný počet gayů“.
Mánie a tendenční snahy aktivistů LGBTI objevit tolik očekávaný homosexuální gen, který by jim potvrdil normálnost homosexuality, tak prudce naráží na nezvratná a konkrétní data, která jasně potvrzují, že homosexualita nemá nic společného s genetikou ani přirozeností. Spíše než o homosexuálním genu by bylo korektnější hovořit o homosexuálním viru. Totiž, pokud se nikdo nerodí s genem homosexuality, tak potom všichni a zvláště mladé generace riskují kontaminaci ideo logií gender, kterou v západní Evropě nastolil etický diktát mainstreamové dominantní kultury. I to je odpovědí pro ty, kteří se ptají, jak homosexuální „manželství“ či výchova dětí homosexuály ovlivní životy jiných. Před nemocí, kterou nastolil virus, je potřeba se chránit.
Zdroj: Světlo č. 45/2015, Matice cyrilometodějská, spolek, Olomouc
www.lifenews.sk (25. 1. 2015)