Po Marxovi přichází GENDER

Mgr. Tony Anatrella, SI

Francouzský jezuita a psychoanalytik Tony Anatrella pro italský list Tempi

Rodová (gender) ideologie „určitě napáchá víc škody než marxizmus“. Napsal Mgr. Tony Anatrella, mezinárodně známý psychoanalytik, odborník na sociální psychiatrii, docent na svobodných Fakultách filozofie a psychologie v Paříži a na Kolegiu - Collège des Bernardins. Svoji nejnovější knihu Teorie „gender“ a původ homosexuality napsal Anatrella právě s cílem upozornit na existenční a společenské důsledky teorie, která neguje pohlavní rozdíl mezi mužem a ženou.

Rozhovor s uznávaným psychoanalytikem a psychiatrem Mgr. Tony Anatrellou:

Co se může stát lidem, kteří nevidí jasně rozdíly mezi pohlavím?

Nyní ještě plně nevidíme důsledky popírání odlišnosti mezi pohlavími, ale o takových dvacet let to bude zřejmé: jestli to takto půjde dál, staneme se svědky velké krize identity a šíření psychických nemocí. Skutečnost se smísí s představami a nic se již víc nebude považovat za stabilní. Chronická nejistota navíc plodí násilné sklony. Dítě vyrůstá zdravě a bezpečně, když může vnímat pohlavní rozdílnost. Jakmile nastává konflikt při jejím akceptovaní, nebo ho mentalita okolí nutí, aby nepřijalo rozdílnost, stává se náchylnější k tomu (jak se to často stává u homosexuálů), že vyrůstá v depresi, je nejisté a není schopné akceptovat rozdílnost. Obrovské psychické škody způsobené rozvody, které v současnosti pozorujeme, nejsou ničím oproti tomu, co může způsobit rodová ideologie pro budoucí generace.

Hovoříte o narůstajícím šíření homosexuálního jednání. Je to jen důsledek přijetí tohoto modelu jako normálního, anebo rovněž převládající narcistické mentality?

Hovoříme, že narcistická mentalita, která odmítá různost, jako prvek nevyhnutelný pro naplnění člověka, utlačuje homosexualitu. Případy homosexuálních projevů narůstají, protože společnost, namísto toho, aby pomáhala člověku přijat nejprve svoje a potom opačné pohlaví, napomáhá jeho regresi do infantilní fáze sexuality, v které se různost nechápe jako pozitivní. Jestliže však nebudeme pomáhat dítěti, aby vyšlo ze sebe samého a překonalo tyto infantilní fáze, může dojít k velmi vážným problémům: kromě homosexuality jsou to alkohol, drogy, bulimie a mnohé jiné.

Tedy homosexualita nemá fyziologický, neurologický, anebo genetický původ?

Téměř všechny studie se shodují v tom, že zde jde o narušení psychiky, jako již v minulosti tvrdil Sigmund Freud. Muž a žena dozrávají psychicky tím, že během dětství a adolescence vnitřně utvrdí vlastní pohlavní rozlišení těla. Když se tak nestane, jednotlivec neakceptuje vlastní skutečné tělo a namísto toho přijímá jiné, co nekoresponduje s jeho osobní skutečností: toto imaginární tělo se liší od skutečného těla.

Jaký je vztah mezi rodovou LGBT lobby a populací, která (jak tvrdí) reprezentují? Reprezentují tyto nátlakové skupiny skutečně všechny homosexuály?

Homosexuální lobby dělá mnoho křiku. Je možné to jasně pozorovat, když organizují manifestace, jako jsou Gay Pride, které jsou otevřené i pro heterosexuály, aby byla co největší účast.

Zůstává však skutečností, že homosexuálové představují jen velmi malé procento celkové populace. Výzkum ve Francii ukázal, že v roku 2008 jen 1,1% mužů a 0,3% žen mělo sexuální kontakty s osobami stejného pohlaví, což nevyhnutelně neznamená, že to byli skuteční homosexuálové. Hovoříme tedy o nepatrné menšině, ovšem s velkou mocí v oblasti politiky a médií, která chce vnucovat svůj životní styl většině populace, jež neví, co se vlastně děje: média mají takovou moc a psychologický vliv, že za zlého se považuje už i ten, kdo se táže, aby pochopil podstatu. Chtějí nás donutit považovat za normální i to, co člověk odjakživa vnímal jako evidentně problematické. Dokonce jsou zakázané i diskuse o otázce původu homosexuality.

Tedy problém, který se dotýká jen několika osob, se mění na epochální otázku. Jak je možné, že lobby, která reprezentuje jen nepatrnou část populace, má takovou moc?

Abychom pochopili tento fenomén, musíme ho umístit do historického rámce se začátkem padesátých let, když se začala rozvíjet ideologie sexuálního liberalismu, která chtěla zredukovat sexualitu na její infantilní a hravý aspekt. Následně se začátkem sedmdesátých let začalo tvrdit, že sexuální požitek je primárním právem osoby, tedy i dítěte. Tehdy se rozšířila homosexualita a stala se legitimní. Dnes se nacházíme v situaci, kdy se homosexualita považuje za sexuální identitu díky intenzivní práci gay aktivistů ve všech nejdůležitějších institucích, jako OSN a Evropská unie, které v nynější době homosexualitu nově definovali. Začátkem sedmdesátých let se gay aktivisti chtěli velmi usilovně prosadit, a proto začali používat verbální i fyzické násilí: homosexuální sdružení intervenovali na všech lékařských kongresech, a to i agresivními metodami, vytrhujíc mikrofon tomu, kdo se opovážil vznést pochybnosti. Obsadili strategické místa a infiltrovali se i do správní rady Sdružení amerických psychiatrů. Tímto způsobem dosáhli, že homosexualita byla vymazaná ze seznamu nemocí, a to rezolucí dosáhnutou hlasováním po tom, co byly všem členům předem zaslané osobní listy: nikdy se nestalo, aby bylo odborné stanovisko přijaté hlasováním. Od té doby je pro lékaře velmi obtížné, aby přistupoval k homosexualitě i z odborného hlediska. Následně Světová zdravotnická organizace i legislativy jednotlivých států začali popírat existenci sexuální odlišnosti, přičemž nejprve akceptovali homosexualitu jako normální, potom povolili manželství mezi osobami stejného pohlaví a nakonec jim umožnili i adopci dětí.

Tvrdíte, že homosexuálové trpí. Jestli je to tak, proč se nevzepřou a nežádají o pomoc?

Kdo připustí, že trpí a chápe, že to není v důsledku společnosti, na kterou projektuje svoji mánii pronásledování, a u které hledá potvrzení, jež nenašel u rodiče, často hledá pomoc. Je však evidentní, že aktivisté si to buď neuvědomují, anebo nechtějí z toho bludného kruhu vyjít ven: hovoří, že netrpí, přesto stále vychází na povrch problém depresí, izolace a nestability ve vztazích. Proto ten, kdo si nechá pomoci, má často strach povědět, jak se věci ve skutečnosti mají: když se heterosexuál stane homosexuálem, tak se mu gratuluje; no v opačném případě se jím opovrhuje.

Jak hodnotíte léčbu Roberta Spitzera, nejvlivnějšího psychiatra minulého století, který se nedávno omluvil homosexuálům, že konstatoval účinnost nápravné terapie doktora Nicolosiho?

Existují také formy homosexuality, které se nedají změnit, jiné zase, které se můžou vyvíjet a nastoupit na cestu směrem k heterosexualitě. Tak jak je potřební vyvarovat se represivním terapiím, je taktéž možné napomáhat v překonávání infantilní fázi sexuality s cílem změnit orientaci u těch, kteří po tom vnitřně touží, a jsou ochotni spolupracovat. Kdo však toto tvrdí, je pronásledovaný, včetně Spitzera.

Nikdy vám nevyhrožovali?

Dochází k tomu neustále, stává se to všem těm, kteří zastávají to, co zastávám já. Dodnes mě ještě neudali, ačkoli ve Francii už existuje zákon proti homofóbii: jak si poslanec dovolí povědět, že rodina má větší hodnotu jak všechny jiné svazky, je odsouzený na prvním, anebo druhém odvolacím řízení. Z důvodu svobody myšlení vyhlásí zrušení rozsudku, ale ptám se: jak dlouho ještě bude trvat toto příměří? Rozvíjí se tu ideologická policie. A když ideologie potřebuje na svoje prosazení policejní a soudní moc, znamená to, že jdeme směrem k totalitnímu státu. Problém spočívá v tom, že obyvatelé si ve skutečnosti neuvědomují vážnost situace, anebo problémy týkající se homosexuality jsou neznámé a hovoří se o nich jako o tabu.

Zdroj: TKKBS, 14. května 2013 www.lifenews.sk, www.hlavnespravy.sk

Rozhovor 5. 3. 2015 pro italský list Tempi:

"Nastupuje po marxistické ideologii a je rovněž tak destruktivní a totalitární, založená na pseudorovnosti a slepém zastávání různých „sexuálních orientací“, na základě kterých se buduje nová společnost."

Řeč je o teorii genderu a zmíněná sociální organizace je jejím konečným cílem, vysvětluje italskému listu Tempi.

Pane profesore, už delší dobu mluvíte o teorii genderu jako o totalitární ideologii. Napsal jste, že stejně jako marxismus v minulém století je právě gender současným bitevním polem. Není to přehnané?

Předně nesmíme směšovat teorii genderu, která čerpá z různých myšlenkovým proudů, se studiem genderu. Genderová studia analyzují vztahy mezi muži a ženami ve společnosti a různých kulturních oblastech s cílem více respektovat jejich důstojnost, rovnoprávnost a příslušná poslání. Ale také sociologická studie, která je sama o sobě pouhou metodou pozorování, se mění v ideologii, když hlásá „naprostou totožnost“ muže a ženy, protože „rovnost“ není „stejnost“. Vnucuje se tu víra, jejímž základem je ryze početní pohled na vztah a podle které jsou muž a žena zaměnitelní. Je pravda, že muž a žena se stejnými kompetencemi mohou mít tutéž zodpovědnost, avšak problematické je vyvozovat přesvědčení, že muž a žena jsou psychologicky a sociálně identičtí. Muž a žena se totiž nemohou systematicky ujímat téže úlohy, ani téže symboliky, počínaje mateřstvím a otcovstvím. Tato egalitářská perspektiva pokřivila a zkomplikovala vztahy mezi dvěma pohlavími a zčásti vysvětluje, byť není jediným důvodem, proč jsou vztahy v rámci páru natolik obtížné, proč už tolik lidí nevolí manželství, nebo z něj má strach. V dějinách se vždy vracel tento sociologicky konstatovatelný jev: jestliže ženy masově vstoupí do nějakého sektoru, muži odcházejí. Tak se školství, medicína a soudnictví stále více feminizují, zatímco muži se orientují na jiná řemesla.

Avšak ideologie genderu nás tlačí ještě dál, protože tvrdí, že tělo se svou pohlavností není vůbec důležité při psychologickém vývoji. Ve skutečnosti se ovšem psychologie každého z nás vyvíjí v té míře, v jaké dochází k interiorizace tělesné pohlavnosti. Různí autoři, kteří sdílejí ideologii genderu, tvrdí, že je nezbytné jinak pojímat sexualitu a organizaci společnosti. Podle jejich mínění už nelze definovat sexualitu na základě pouhé dvojí existující sexuální identity – mužské a ženské, což považují za nespravedlivé, nýbrž je třeba vycházet ze sexuálních orientací jako heterosexuality, homosexuality, bisexuality, transsexuality a podobně. Tímto způsobem by se pro všechny nastolily stejné podmínky, zatímco pokud se vztahujeme výlučně k identitě muže a ženy, vyřazujeme jiné „formy“ sexuality.

Jak je možné nevidět, že tento pohled odporuje reálné danosti? Pohlavní totožnost se ve skutečnosti týká samotného bytí člověka, zatímco sexuální orientace se týkají pohlavních pudů. Pokud se vše ubírá správným směrem, subjekt tyto pohlavní pudy na základě své objektivní identity zpracuje a začlení do své osobnosti. Pokud je však vyhledává jako takové prostřednictvím nějakého typu orientace, izolují se od jeho osobnosti, kterou pak udržují ve stavu citové nezralosti a s ní související, nikdy neuspokojené impulsivity. To vše vyúsťuje v nejednotnou a nestabilní osobnost. Řečeno jinými slovy, brát při definici sexuality v úvahu sexuální orientace, tedy domnívat se, že rozdíl mezi sexualitami má nahradit sexuální rozdílnost, založenou na pohlavní rozdílnosti mezi mužem a ženou, je destruktivní podobně jako marxismus.

Společnost po sedmdesát let podléhala zaslepení a dala se ovládat marxistickou ideologií, zakládající se na pseudorovnosti a na přesvědčení, že člověk je produktem kultury. Totéž tvrdí teorie genderu o sexuální identitě. Pokud je člověk pouhým produktem kultury, stane se z něj robot a vytrácí se jeho jedinečnost. Gender se stává totalitární v té míře, v jaké západní státy chtějí politicky reorganizovat společnost a vycházet přitom z nerealistického pojímání sexuálních orientací, jak se to děje v případě „manželství“ v uvozovkách mezi lidmi téhož pohlaví. V homosexulitě přece nemůže mít původ ani manželský pár, ani rodina, protože tato forma sexuality mezi dvěma osobami téhož pohlaví nemá na psychologické, tělesné a fyziologické rovině tytéž vlastnosti jako sexualita, zakládající se na rozdílnosti, jakou se vyznačuje jedině vztah mezi mužem a ženou. Poněvadž tedy takzvané homosexuální páry a rodiny ve vlastním smyslu neexistují, jde tu především o jazykovou vyumělkovanost, a tudíž rozklad jazyka. Je vždy jednoduché klamat slovy a pojmenovávat skutečnost spíše v poměru k vlastní představivosti než podle reality. Z homosexuality se ale stala politická otázka s cílem nové společenské organizace, která se na homosexualitě zakládá. V mnoha evropských zemích se na právní rovině postupně utváří represivní systém, který má přimět k přijetí tohoto nového principu. Nediskutuje se o homosexuálních osobách, které mají být respektovány jako všichni občané, ale jde tu o militantní a politickou vůli učinit z „homosexuality“ normu, která se projevuje týmž uspořádáním jako pár a rodina. Sami bojovníci, kteří za tuto kauzu zápasí, velice jasně prohlašují, že „manželství je třeba otevřít všem“, aby se lépe zničilo. Cílem je dospět k rovnosti všech v různých vztahových formách – opět se tedy setkáváme s myšlenkou, jakou ve svých počátcích uplatňoval marxismus v komunistických zemích.

Ve svých knihách se nebojíte tvrdit, že homosexualita je psychický nedostatek. Mohl byste vysvětlit, co tím myslíte a proč by toto vaše přesvědčení nemělo být považováno za homofobní?

Ve chvíli, kdy se někdo zabývá homosexualitou a polickou vůlí zapsat ji do zákona za stejných podmínek, jaké mají rodina a manželství, vyhrazené výlučně muži a ženě, je okamžitě obviňován ze všeho špatného, počínaje homofobním klišé. Je to způsob, jak umlčet intelekt a zadusit debatu, a to v okamžiku, kdy se trvale hlásá, že svoboda vyjadřování je „hodnotou“ demokratických společností. Liberalismus podmíněný „etickým relativismem“ je ve svých stále restriktivnějších zákonech stejnětak represivní, jako byly totalitární státy. Určití autoři se staví na pranýř jako obětní kozlové a vydělují se určité životní aspekty, které je zakázáno kritizovat.

Navzdory tomu je nutné vysvětlit, odkud homosexualita pochází. Psychiatrická odborná literatura a psychoanalýza se už téměř dvě století dotazují, jaký je původ homosexulity a z ní vyplývající typ psychologie, avšak tato reflexe se před několita lety stala tabuizovaným tématem a byla zakázána. Už bychom se neměli snažit pochopit, co je to homosexualita, čemu odpovídají její citové a sexuální praktiky a na jakých psychických procesech spočívají. Ale proč bychom tuto sexuální zvláštnost měli studovat pouze tehdy, když nějak dospějeme k jejímu ospravedlnění, zatímco se odvažujeme analyticky rozebírat většinu způsobů lidského chování? Když se odborníkům brání v tom, aby se hlouběji zabývali nějakou otázkou, je přítomen iracionální reflex, který přechází v totalitární ideologii.

Zkoumám tento jev po čtyřicet let a publikoval jsem o dané otázce řadu knih a článků. Prověřil jsem různé neurologické, hormonální a genetické hypotézy, které se nejeví jako přesvědčivé, a tak jsem dospěl k psychickému původu homosexuality. Sexuální touhy na počátku psychického života jsou skutečně u dětí rozptýleny po celém těle a jsou zaměřená pouze na hledání vlastního uspokojení. Subjekt je postupně začíná zpracovávat na základě zkušeností se svým vlastním tělem, protože z těla vychází vše, co se týká vývoje psychického života. Počínaje těmtio pudy si tedy vypracuje systém mentálních reprezentací, který mu pomůže je v různých etapách integrovat a postupně dojít k sexuální alteritě. A mimo jiné také díky psychické bisexualitě (což je často nesprávně chápaný pojem) zprvu dítě a později dospívající člověk mohou dospět k interiorizaci osoby opačného pohlaví. To jim umožní přijmout druhé pohlaví a vytvořit si k němu přístup. Lidé, kteří se upnuli na bisexuální praktiky, částečně nebo celkově neuspěli ve zmíněném přechodu. A rovněž tak transsexuální osoby, které si, často s velkým utrpením, představují, že se příroda zmýlila, protože jim dala tělo, se kterým se neztotožňují. Nezmýlila se tu ovšem příroda, jak by předpokládala dualistická vize, která staví ducha proti tělu. Je to především subjekt, kterému se nezdařila interiorizace svého vlastního těla v důsledku problémů nevědomé identifikace. Znamená to tedy, že na rozdíl od světa zvířat, se lidské sexuální pudy projevují relativně plasticky a mohou být více či méně dobře zapracovány a harmonizovány v psychickém životě. Celkem vzato jsou tudíž pudy předmětem vnitřní práce, která, jestliže proběhne co nejlépe, se pojí s osobností, jež vnitřně přijala druhé pohlaví a je jím reálně přitahována. Jakmile se subjekt upevní v jednom sexuálním pudu, jakým může kupříkladu být zvědavost vůči vlastnímu pohlaví (falické stádium) nebo v primární identifikaci s osobou s ním identickou, nastupuje riziko směřování k homosexualitě. Existují nicméně také případy osob, které v průběhu svých životů prožily etapu homosexuálních úkonů s cílem posílit svou identitu, aby se později obrátily směrem k osobám opačného pohlaví.

Homosexualita může mít různorodé psychické příčiny, které závisejí na mentálních reprezentacích sexuálních pudů daného objektu. Je pravda, že životní podmínky dnešní společnosti jsou silně narcistní, proto současná kultura nikoli pokaždé usnadňuje úkony nutné k citovému dozrání, které umožňuje zápis do sexuální alterity. Co se týče otázky homofobie, nejde tu o seriózní téma. Je to slogan, který vynalezli militantní aktivisté, aby druhé zastrašili tím, že je obviňují ze strachu z homosexuality. Co je to za nápad? Kdo tady má strach? Tento způsob, jak manipulovat a hysterizovat strach tím, že se přilepí pojem „fobie“ k různým slovům, aby se označil potenciální nepřítel, je zajisté příznakem paranoidní poruchy identity. Jsme tu svědky naprosté projektivní identifikace, kdy militantní aktivisté přisuzují ostatním to, co je ve skutečnosti jejich vlastní strach z osob opačného pohlaví. Je to forma intelektuálního terorismu, který nám chce zabránit v reflexi nad tím, co je to homosexualita a jaké budou důsledky zamýšlené sociální organizace podle homosexuality. Ba co hůře, vytváří se zde myšlenková policie a cenzura, která všechny zavazuje myslet tak, jak to chtějí militantní skupiny. Z tohoto hlediska tedy liberalismus jde ruku v ruce s marxismem, protože stejně jako on chce (téměř) právně stíhat myšlení a jeho vyjadřování. Chtějí nám vnutit nové normy, které potlačují a omezují svobodu. Naše antropologická reflexe a morální reference naopak svobodu opětovně probouzejí a respektují.

Ve své poslední knize píšete, že „dnešní lidé postrádají zdroje v důsledku nedostatků ve výchově“. Také tvrdíte, že nestačí vychovávat, ale že je nutné klást odpor nespravedlivým zákonům, tak jako to dělají podpůrci francouzského hnutí Manif Pour Tous. Proč?

Osobnost současného člověka je poznamenána krizí interiority a mezigeneračního předávání.

Vyrábíme poměrně impulzivní subjekty, nezakořeněné v dějinách, a klameme je tím, že my přece nic nevíme, nic jsme se nenaučili a že je třeba začít od nuly. Děláme z nich křehké nádoby, vedeme je k regresi a vnucujeme jim víru, že z pohledu narcistní všemohoucnosti lze všechno vyrobit, včetně pohlaví, které se přenechává svobodné volbě každého člověka. Avšak sexuální identita se nevytváří, nýbrž dostává. Musí být přijata a včleněna do vlastního psychického života. Nelze si představovat, že je možné ji vyrobit, nebo že si člověk může dát nějakou jinou identitu podle svých pomyslných přání. Zároveň výchova, která dospívajícího člověka ponechává sobě napospas, aby odhaloval vědění prostřednictvím technologických prostředků, nenapomáhá k tomu, aby se učil rozvíjet paměť. Pro dospělé je často namáhavé, aby před děti a adolescenty předstupovali jako dospělí, uplatnili svou autoritu, uváděli je do smyslu věcí a dodali jim smysl pro hranice, které umožňují rozvoj svobody. Alkoholismus mladých lidí, užívání drog a závislosti všech druhů, počínaje mobilními telefony a internetem, jsou příznakem osobností, které nejsou psychologicky autonomní a které postrádají vnitřní zdroje. Jelikož nejsou vychovávány k rozlišování, fungují na základě emotivních rytmů a klišé, zejména v otázkách společenské problematiky, jakými jsou odmítání manželství, banalizace rozvodu a homosexuality. Byl jsem jeden z prvních, kteří toto tvrdili v devadesátých letech a v prvním desetiletí nového století, a konstatoval jsem, že má studia a pojmy široce převzali členové hnutí Manif pour tous.

Ano, je třeba odporovat nespravedlivým zákonům, neboť protiřečí obecnému dobru. Kupříkladu existuje-li vůle oddávat dvě osoby stejného pohlaví, stojíme před rozpadem manželství a jeho smyslu. Manželství je především rámcem smlouvy, kterou uzavírají muž a žena na základě pohlavního spojenectví. Nejde v prvé řadě o náboženskou, nýbrž o antropologickou otázku. Touto antropologickou otázkou ovšem nedisponuje zákonodárce, protože manželský pár a rodina předcházejí státu. Manželství je vyhrazeno muži a ženě, protože se tak umožňuje sloučení a právní uznání smlouvy, která se uzavírá mezi dvěma osobami různého pohlaví. Manželství není uznáním citů mezi dvěma osobami, jinak by bylo možné se vdávat či ženit za jakýchkoliv podmínek, nýbrž je konstatuje a zaznamenává vůli jednoho muže a jedné ženy založit společenství života a rodiny. V homosexualitě chybí manželský a rodinný rozměr. Jsme přítomni tomu, jak se odcizují atributy a symboly, náležející svazku muže a ženy, aby se rozšířily na dvojici osob stejného pohlaví. To je cosi nemístného a v psychoanalytickém slova smyslu je to iluze.

Říká pro italský list Tempi francouzský kněz a psychoanalytik Tony Anatrella.

(přeložila Jana Gruberová)